Jdi na obsah Jdi na menu

Pojďme fotografovat Měsíc

25. 3. 2011

Měsíc je jediný přirozený satelit naší planety. Jeho oficiální název zní jednoduše „Měsíc“ (jak odborně, tak laicky). Občas bývá básnicky nazýván též Luna, což není nic jiného než latinský výraz pro Měsíc. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km a jeho rovníkový měsíční průměr činí 3 476 km. Jeden oběh Měsíce okolo naší Země činí zhruba 1 kalendářní měsíc (přesně 29,530588 dne - tzv.: syndonický měsíc), odtud také označení kalendářního „měsíce“. Každou hodinu se Měsíc posune vzhledem ke hvězdám o vzdálenost, která je rovna přibližně jeho úhlovému průměru – což je 0,5°. Toliko oficiální údaje (zdroj: Wikipedia).

Měsíc zároveň představuje i vděčné fotografické téma. Ač jej vídáme téměř denně (přesněji „nočně“), stále je obestřen rouškou tajemství a mystična a též ovlivňuje náš život na Zemi - jak prokazatelnými a vědecky podloženými vlivy (viz mořský příliv a odliv), tak i těmi údajnými, domnělými (jeho působení na lidskou i zvířecí psychiku – viz „Náměsíčnost“ či „vytí na Měsíc“). Všichni, kdo měli v sobotu večer 19. 3. čas a fotoaparát při ruce, pravděpodobně nepropásli tu jedinečnou příležitost vyfotografování Měsíce, který byl v tento „výjimečný“ den největší za posledních cca 18 let. Měsíc byl v inkriminovanou noc nejblíže k Zemi, což mělo za následek 15% nárůst jeho relativní velikosti (z hlediska pozorovatele ze Země), a také jeho „svítivost“ stoupla o 30 % (oproti běžnému úplňku).

 


Úplné zatmění Slunce
Zdroj: http://cs.wikipedia.org

 

Měsíc z „fotografického“ pohledu
Klíčová otázka samozřejmě zní: „Kdy je vlastně nejlepší Měsíc fotit?“ Jeho tvar i celkový „výraz“ se totiž během lunárního cyklu (necelého kalendářního měsíce) dramaticky mění, což je dáno jak samotnou měsíční fází, tak i jeho nasvícením.
Je-li Měsíc v Novu, Slunce svíti na odvrácenou stranu (ze zadu) a Měsíc tak není většinou téměř vůbec vidět. Výjimku tvoří úplné zatmění Slunce, které se v takový moment nachází v úplném zákrytu Měsíce (a v určité vzdálenosti). Jedná se však o výjimečný úkaz, který je možné pozorovat ze Země jen párkrát ročně, pro jedno konkrétní místo dokonce jen jednou za cca 360 let. Zatmění trvá jen pár minut a oblast pozorování pokrývá velmi malou část zemského povrchu. Tento fascinující úkaz ovšem slibuje zvlášť působivé a jedinečné snímky. Z pohledu „svícení“ jde o bodové zadní nasvícení, vedoucí k silnému zvýraznění linií.
První nebo Poslední čtvrť jsou fáze Měsíce, kdy tzv.: „dorůstá“ (fáze před úplňkem – Měsíc má tvar písmene "D"), nebo naopak „couvá“ (fáze po úplňku – Měsíc má "srpovitý" tvar). V obou případech Slunce svítí „z boku“, čemuž také odpovídá boční nasvícení, produkující silné stíny, které krásně zvýrazňují reliéf (plasticitu, tvárnost) a celkově členitost povrchu jako takového.
Úplněk neboli plný Měsíc je taková fáze, kdy se Měsíc nachází přímo proti Slunci, je tedy osvícen celý a na obloze se nám ukáže v celé své kráse – jako velký jasně svítící kotouč. Vypadá působivě, jasně i tajemně (zároveň je úplněk odnepaměti živnou půdou pro vznik různých mýtů a legend – viz např. Vlkodlaci). Na druhou stranu čelní, přímé nasvícení má tu „nevýhodu“, že snižuje plasticitu a předměty takto nasvícené pak vypadají „ploše“, nevýrazně (což však může být někdy i žádoucí).

 


Měsíční krátery
Zdroj: http://cs.wikipedia.org

 

Jak fotit měsíc
Znát „chování“ Měsíce (a jeho fáze) se tedy i z praktického hlediska rozhodně vyplatí. A na toto povědomí přímo navazuje následující logický fakt, a sice - Měsíc samotný musí být vůbec vidět! To se povede pouze při splnění 3 základních podmínek:

 

  • 1. Měsíc nesmí být v Novu
  • 2. Potřebujeme přímý výhled (tedy jasnou oblohu)
  • 3. Musí být noc (tma).

 

Jistě, občas lze Měsíc pozorovat (vyfotografovat) i přes den, ale v takovém případě je velice nízký kontrast (vzhledem k denní jasně modré obloze).

 


"NASA hledá vodu na Měsíci"
Zdroj: http://www.zambianchronicle.com
http://johnbatchelorshow.com

 

A jdeme na to!
Měsíc naštěstí není vůbec daleko od nás (těch necelých 400 tisíc km od Země je z pohledu kosmických měřítek „za rohem“), takže jej lze bez větších problémů vyfotografovat běžně dostupnou fotografickou technikou. Nicméně platí, že čím delší ohnisko (čím více „tele“ objektiv) vlastníte, tím jste na tom lépe. V případě kompaktů tedy tzv. „ultrazoomy“, u DSLR to chce sklo s alespoň 200mm ohniskem (čím delší, tím lepší). Výhodu zde mají zrcadlovky s menším (APS-C/DX) čipem, kde vlivem crop faktoru dojde ještě k relativnímu „prodloužení“ ohniska (přesněji zúžení úhlu záběru) cca 1,5x.

Stativ: Dobrý a bytelný nelze než doporučit. To samé platí i pro stabilizátor obrazu (pozor, pouze optický nebo mechanický - NE digitální!). Sice fotografujeme silně nasvícený objekt, tudíž expoziční časy budou relativně krátké (v řádech desetin až setin sek.), s rostoucími ohnisky se nám však nároky na krátké expoziční časy (a z toho plynoucí rizika rozhýbání snímku) rapidně zvyšují! Vyplatí se také aktivovat funkci „předsklopení zrcátka“ (u DSLR) v kombinaci s dálkovou spouští nebo samospouští. Obojím opět výrazně snížíte riziko „stržení“ snímku.

Ostření: AF (autofocus) by si měl s danou situací hravě poradit. Pouze je třeba aktivovat zónu ostření na jeden bod (ať už středový, levý či pravý) a na ten se zaměřit. Chcete-li měnit kompozici, stačí použít jednoduchou metodu „point-recompose-shot“ (tj.: zaostřit - namáčknout spoušť - držet a překomponovat – domáčknout/exponovat).

Expoziční režim: Na automatiku můžete zapomenout! Například režim Program v kombinaci s poměrovým měřením expozice bude vždy hledat průměr mezi „bílou koulí v popředí a černým pozadím“ (což je sice – vzhledem k logice „uvažování“ fotoaparátu správně, ale ve výsledku zcela špatně). Správnou volbou je buď režim Manual, nebo režim Av (priorita clony), popř. P (Program) v kombinaci s bodovým měřením expozice. Tehdy měří fotoaparát expozici pouze v malé oblasti (cca 2–5 %) okolo středu snímku, a to je přesně to, co potřebujeme (exponujeme na Měsíc, nikoli na okolí).

Clona: Je dobré nastavovat vyšší hodnoty clonových čísel - ovšem s ohledem na expoziční časy. A to jednak kvůli vyšší hloubce ostrosti, a též pro celkově lepší kresbu (většina objektivů dosahuje nejlepší kresby při clonách cca F8-11).

Expoziční kompenzace: V režimech P nebo Av nic nezkazíte, přidáte-li ještě lehce kompenzaci expozice do plusových hodnot (+1/3 až 1EV). Měsíc je šedý (byl by příliš tmavý), tudíž jej můžeme trochu „zvýraznit“ - zesvětlit. Ovšem pozor na přepaly a neustále kontrolovat výsledky na histogramu.

ISO a WB: V prvním případě platí stejné pravidlo jako při jakémkoli jiném focení – tj. snažíme se nastavovat co nejnižší hodnoty (jak kvůli kresbě, tak i nežádoucímu digitálnímu šumu). ISO zvyšujeme (a s mírou) pouze tehdy, hrozí-li rozhýbání snímku vlivem delších expozičních časů.
Vyvážení bílé barvy je v tomto případě nerelevantní a na výsledném snímku (který je v podstatě převážně „black & white“) se nijak výrazně neprojeví. Můj tip je, nechat WB na „Slunce“ (ač to zní jako paradox, vždyť je noc?!), neboť v tomto režimu zaznamenáváme „pravdu“, tj. fotíme to tak, jak to je.

 


Manual, Čas 1/100s, F11, ISO200, ohn. 400mm (APS-C čip: ekv. 35mm cca 600mm)
Foto: Martin Hájek

 

Závěrem
Fotografování Měsíce není zdaleka tak složité, jak se na první pohled může zdát. Nejdůležitější je příprava, delší sklo a trocha toho štěstíčka (resp. přející počasí). Rozhodně není vůbec na škodu nebát se experimentovat a scénu trochu kompozičně „oživit“ a využít i dalších prvků jako siluet budov, komínů, stromů atd. Fantazii se meze nekladou, ba naopak! Takže hurá na to a dobré světlo všem (ačkoli v tomto případě tak trochu i té „dobré tmy“)!